Svoboda pro mě byla vždy jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě. A ano, myslím to skutečně vážně, ne jen jako planý výkřik do tmy, jako citát na facebooku, kterých potkáte za hodinu dvacet. Možnost svobodně se rozhodnout je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Pravda, ne vždy se člověk rozhodně správně, někdy svých rozhodnutí lituje, někdy ví, že zvolil cestu nesprávnou a jde po slepé koleji. U některých rozhodnutí nepozná, co by bylo, kdyby se rozhodl jinak. Pro mě je důležité, mít tu možnost se rozhodnout. Rozhodnout se po svém, i za cenu špatného rozhodnutí. 

Svoboda je ale také občas to nejtěžší co můžeme v danou chvíli dostat. Třeba když stojíme před důležitým životním rozhodnutím, o kterém víme že změní náš budoucí život a bojíme se udělat rozhodnutí chybné, nebo bychom radši zvolili obě varianty, nebo naopak žádnou. 

Nesvoboda je leckdy osvobozující. Pokud nemáme možnost výběru, rozhodnutí není na nás, pak neneseme společně s ním, i to strašné břímě, kterému se říká zodpovědnost. Nenutí nás nic pochybovat, že jsme zvolili nesprávně. Nemusíme se sami sebe přesvědčovat, proč jsme tak zvolili. Nehlodá nás svědomí a neneseme následky, protože to my jsme o tom nerozhodli. Nesvoboda může být tak někdy tou největší svobodou, které se nám může dostat. 

A možná pro to se tak ráda vydávám do světa submisivního, pro mě tolik svobodného, v tom, jak je nesvobodný. Jako subinka nemusím řešit, co a jak, co dělat, co nedělat. Jak snadné je prostě poslouchat, neřešit. Pravda, ne vždy jsem subinka poslušná. Někdy vzdoruju z trucu, někdy chci jen dominantní protějšek vyhecovat k větší akci. Jindy zase poslouchám jak hodinky. Záleží na situaci.

Nejsem příliš velká masochistka. Pětadvacet rákoskou na holou prostě bolí, skřipce na bradavkách časem taky a vosk mě dokáže pálit skoro nesnesitelně. I když samozřejmě určitou míru bolesti zvládnu. Bolest, podle mě, k BDSM prostě patří. Ale dokážu si užívat i tu psychologickou hru, aniž by padla jediná rána na mojí zadnici. A když narazím na protějšek, který umí pohrozit trestem jen pohledem, to je teprve ta správná jízda. 

Jak krásně přímočarý, jednoduchý a upřímný svět to dokáže být z pohledu submisiva. Udělej tohle, neuděláš, dostaneš. Jednoduché jako facka, která občas přilítne za drzou poznámku. Miluju přesně daná pravidla, řád. Je to vlastně strašně uklidňující. Jsi sub, takže nemluvíš bez vyzvání, neděláš tohle a tamto, když budeš potřebovat čůrat, musíš se zeptat. A hotovo, je rozhodnuto za vás. Můžete jen sedět a čekat kdy přilítne nějaký úkol nebo požadavek co máte udělat. Vaše hlava si může dát pohov, nemusí na nic myslet. Jak osvobozující. Jako subinka se dokážu dostat do stavu blaženosti, který bych přirovnala k transu, kdy je mysl totálně osvobozena od toho nějak přemýšlet nad tím co dělám a musím uznat, že když se do tohoto stavu dostanu, je to neuvěřitelný relax. Nevím jestli za to může doba, ve které žijeme, kdy dostáváme neustále nějaké podněty z okolí, z počítačů a mobilů, a nebo zda jen já nedokážu vypnout jiným způsobem, než takto, na rozdíl od ostatních, kteří dokážou nějak v klidu relaxovat. Tak či tak, je můj submisivní svět pro mě velkou relaxační zónou, ve které nemusím přemýšlet na co všechno jsem zapomněla, kam musím zavolat, kam se objednat, co zaplatit, atd… Jsem jen já, někdo kdo rozhodne za mě a nic víc. Jen poslouchám a plním příkazy. Miluju příkazy a jsem ráda úkolována, užívám si to. „Teď uděláš, tohle, tohle a tohle, já jdu na procházku a až se vrátím ať je to hotové.“ Narodit se jako holka někdy v předminulém století, jistě bych byla služebnou někde na zámku nebo aspoň v nějaké bohaté rodině. A nejen že by mi to vůbec nevadilo, byla bych nejspokojenější služka pod sluncem. 

Jsem tak ráda nesvobodná, spoutaná, ať pravidly či pouty doslova. A přitom, když mi někdo na mou svobodu sáhne vně dveří mojí ložnice, jsem jak klimatická aktivistka, přilepená k silnici, ochotná se za svou svobodu nehnout, ani když by mě mělo přejet auto. Zvláštní rovnováha sil, která mě na jedné straně činí šťastnou a jindy mi přijde naprosto devastující. Jistě, přes to, že mě tenhle svět baví a ráda se do něj vracím, objevuji dnes i kouzlo na té druhé straně, na té dominantní, ale o tom zas až někdy příště.