Žiju v konsensuálně nemonogamním vztahu. Mám to štěstí, že jsem ve svém životě narazila na partnerku, které nebýt monogamní, vyhovuje stejně jako mě. Mám to štěstí, že spolu dokážeme komunikovat natolik upřímně, že jsme si to dokázali říct a dohodnout se na tom. A nakonec mám to štěstí, že nám to funguje. Protože přes to, že to mnozí zkusí, mohou následně zjistit, že to prostě není pro ně to pravé.

Byla jsem to já, kdo s tím tehdy přišel a věděla jsem dobře proč to dělám. Žiju totiž s partnerkou, se kterou už jsem jednou chodila. Ano, říká se že do stejné řeky nevstoupíš dvakrát, ale já to udělala a nelituji toho. Když jsme se rozházeli po našem prvním vztahu, byla jsem to já, kdo si našel jinou, kdo přišel s rozchodem a nejsem na to nijak pyšná. Bylo mi tehdy třiadvacet a zkrátka už jsem v tomhle vztahu nechtěla pokračovat. Když se na to podíváme dnes, oba se shodneme, že náš tehdejší vztah byl opravdu toxický. Já přehlížela její milence, přes to že jsem o některých z nich věděla, o to víc mě pak štvalo, jak majetnická dokázala partnerka být. Zkrátka tenhle vztah by se rozpadnul tak či tak, i kdybych si tehdy nenašla jinou. 

Naše cesty se potkaly až po několika letech. Já byla sama a ona také, chemie mezi námi zafungovala tak jako kdysi a skončilo to samozřejmě v posteli. Po několika randíčkách a několika probdělých nocí jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Nutno říct, že ta několikaletá odmlka nás oba neuvěřitelně posunula. Každý jsme žili úplně jinak, ale oba jsme neuvěřitelně vyspěli. Vzhledem k tomu, že jsme se oba znali a poučili jsme se z našeho předchozího prvního vztahu, šla jsem poměrně brzo s kůží na trh. Domluvili jsme se, že jeden od druhého nebudeme očekávat věrnost, že je to v pořádku, že dokud nemáme děti, budeme blbnout, každý tak jak potřebujeme, ale že se milujeme natolik, že spolu chceme zůstat. 

Pro nás oba to byla vlastně výhra. Partnerka milující kouzlo zakázaného, loví mladé zajíčky, kterým nakecává, že vše je tajné a já se o tom nesmím dozvědět. Nerozumím tomu, co na tom má, ale jí to děsně baví. Já zase utíkám do světa BDSM, který partnerku zas příliš neoslovuje a nechávám se svazovat, seřezat si zadnici a venčit na vodítku a ještě se k tomu převlékám za holku. Oba ale přijdeme večer domů, kde se obejmeme, řekneme si jak moc se milujeme a především nezanedbáváme náš společný vztah ani emočně, ani romanticky, a ani po sexuální stránce. 

Samozřejmě musíte se umět smířit s tím, že pokud takovou svobodu chcete, vyžadujete a potřebujete, musíte jí umět taky dát. A smířit se s tím, že vaše partnerka někde s někým něco, je někdy daleko těžší, než když si někde něco vy, že? Jistě, najdou se vztahy kandaulistů, kteří takovou svobodu jen dávají a sami jí nechtějí, ale to není můj případ. Žárlivost v našem vztahu neexistuje, nevěra také ne. Uznávám, že ne každý je takto nastaven a je v pořádku, pokud pro sebe s partnerem chcete být exkluzivní. Ale důležité je, že chcete být monogamní. 

Nemonogamní vztahy nejsou úplně běžné, často když někomu popisuji, jak to u nás funguje, se mi dostane odpovědi: „No to bych nedal, to jste divný, to ti to jako nevadí, že ti někdo brousí ženu?“ Ideální je, když se nad tím začne podivovat někdo, kdo má sám máslo na hlavě. Jako jeden můj známý, který mi tvrdil, jak je to divné, moderní, teď být polyamorní, protože je to všude vidět, že se tím svět a společnost řítí do záhuby, ale že se s ním rozvedla žena, protože on sám je nenapravitelný sukničkář, a jí to po třetí nevěře přestalo bavit, na to už jaksi zapomněl. 

Když jsem podruhé začala chodit s partnerkou, věděla jsem, že ona je přesně takový nenapravitelný sukničkář. A přesně proto, že jsem nechtěla zažívat znova ty stavy, kdy víte že vám partnerka lže o tom kde byla, a zároveň víte, že vám doma taky něco chybí, a radši by jste si někde zablbnul, jsem si řekla, že nemonogamní vztah by mohl být pro nás. Světe div se, funguje to. Náš vztah je krásný, nemusíme si lhát, prostě miláčku já tenhle víkend jedu pryč, tak s tím počítej, a hotovo. Nevyčítáme si to, naopak. Jdi, užij si to, napiš mi, že jsi v pořádku a vrať se mi celá. 

Gró toho, proč nám tohle může fungovat, je především komunikace. Často potkávám transholky/crossdressery jako já, kteří to před partnerkami tají s odůvodněním: „To by ta moje nepochopila.“ I já jsem si myslela, že partnerka na nemonogamní vztah nepřistoupí a přesto jsem o tom s ní mluvila. Ano, na začátku si klepala na čelo, ale když jsme si vysvětlili, co by to pro nás mělo za výhody a jaké mantinely a podmínky si nastavíme, pochopila, že i ona může touto dohodou získat.

Komunikujte. Prosím, hlavně komunikujte ve vztahu. Pokud si nedokážete s partnerem říct, o svých tužbách, o tom co od života chcete, co vás baví a naplňuje, připravujete o možnost žít šťastný život. Ano, není to lehké, je to spoustu práce, někdy je k tomu třeba párový terapeut, ale pokud se opravdu milujete, pokud skutečně tvoříte pár a nejste jen spolubydlící, pak vás ten druhý bude milovat se vším dobrým i zlým. Často se partnerky ptám, když vyrážím třeba do Atíku s taškou plnou dámského oblečení, jestli jí to nevadí a ona mi vždy dá tu samou odpověď: „Miluju tě takového, jaký jsi, se vším co k tobě patří.“ Ano, tohle je vztah, který chci. Tahle svoboda mě naplňuje. A s touhle holkou já se ožením, protože vím koho si budu brát. Znám jí a miluju jí takovou jaká je a se vším co k ní patří.