Že nejsem tak úplně normální, vím už celkem dlouho. Nepamatuju si už přesně ten den ani hodinu, kdy jsem to udělala poprvé. Nevím už ani, jestli mi bylo v té době 15 nebo už 16 let. A i kdybych si to pamatovala, asi by to stejně tak podstatné nebylo. Myslím, že to byly kalhotky, co jsem na sebe poprvé oblékla. Samozřejmě nebyly moje a já ani netušila jakou třináctou komnatu tím můžu otevřít.

Pamatuju si ale přesně pocit, který jsem zažila o pár dní nebo možná měsíců později. V té době jsem na sobě neměla jen kalhotky, ale i kalhoty, triko a svetr mojí mamy. Byl to neuvěřitelný klid. Stála jsem u zrcadla a prohlížela se. Bosá, protože máminy boty mi nebyly, bez paruky, protože proč bych nějakou měla, bez nalakovaných nehtů, protože kluci si přece nelakují nehty, bez rtěnky a šminek, protože cokoliv si patlat po obličeji bylo přece pro ženský, a přesto jsem cítila divný klid, úlevu a strašně moc jsem se sama sobě líbila. Když se nad tím zamyslím dneska, přijde mi to až neuvěřitelné. Vždyť jsem na sobě měla jen máminy hadry. Vypadala jsem hrozně a rozhodně ne jako holka. Ale tehdy mi to absolutně stačilo.

Od té doby jsem máminu šatní skříň navštěvovala čím dál častěji. Každou volnou chvíli kdy jsem byla sama doma jsem musela využít. Nešlo mi o to, jestli dobře vypadám, jestli k sobě kousky oblečení ladí, bylo mi prostě dobře. Bylo to skvělé, na chvilku utéct z té reality, být někým jiným, bylo zatraceně skvělé být na chvilku malá holka, která je krásná i když jí nikdo nevidí. Tančila jsem, pohybovala se a vrtěla zadkem jako holky. Celý život jsem to nedělala, byla jsem kluk. Kluci přece nebrečí, netančí, nedělají tohle a tamto. Kluci jsou kluci, hrají fotbal, rozdávají rány, nenosí sukně a růžové blůzky. A proč ne? Proč bych já, i když vím, že jsem kluk, nemohla nosit sukně. Jasně, protože bych dostala ve škole přes hubu, ale když si Monika vezme na sebe pánskou mikinu, to je v pohodě. A tak jsem dál a dál, projížděla mámin šatník jen když jsem byla o samotě. Hlavně ať to nikdo neví. A taky kdo by to měl vědět, že jo? Nikdo to nepochopí.

Když jsem odešla z rodného hnízda, a začala žít sama s přítelkyní, bylo to jasnější, než kdykoliv před tím. Blbnul jsi, objevoval svět, ale teď jsi tady hlava rodiny, už žádný dámský oblečení, to přece není pro chlapy. Ne! Už ne! Už to dělat nebudu. Jednou jsem chlap, tak musím být chlap. A pak přišel zase ten den. Sám doma? Co takhle kouknout do šatníku? Jen si to zkusíš, vždyť tě to kdysi tak bavilo. Jenom nakoukneš, co ta tvoje vlastně doma má. Jsem jako feťák, který si nemůže pomoct a dva roky po odvykačce najednou stojím před zrcadlem, a přijdu si krásná. Ty šaty, bože proč jsou tak krásný? Proč mi tak sluší? Proč jsou ženské věci tak krásné, tak ladné, tak hebké, tak… nádherné? Ne! Dost! Zpátky džíny a černý tričko, tak to má být. A stejně to udělám zase znova. Několikrát se ve svém životě zařeknu, že už na sebe dámské oblečení nevezmu, že končím, že není důvod to dělat a stejně pak nakonec podlehnu a udělám to. Tajím to před celým světem.

A pak se můj život obrátí o 180 stupňů naruby, když zjistím že mám nemoc, kterou nemusím přežít. Vlastně ne jen, že nemusím. Já nemám ani moc dobré vyhlídky. Doktor se zdráhá mi říct jaká je šance, podle internetu prakticky umírám a já ležím na té posteli a říkám si: sakra proč? Proč jsi si to neužila, proč si třeba nešla ven? Proč ses někdy nesvěřila? A především: proč to teď má skončit? Vždyť jsem toho tolik nestihla. Nikdy jsem nenechala nikoho aby spatřil to, jak moc mě to sluší. Co když je pozdě? Co když už se z té postele nezvednu? Co když už nikdy neobleču nic jiného než tohle pyžamo? Proč jsem váhala, vždyť co jsem mohla ztratit? A proč jsem se bála? Bože, jak já se bála. A teď ležím tady a dala bych cokoliv za to, abych se mohla postavit tomu strachu, plivnout mu do obličeje a říct: „táhni!“. Je zvláštní, jak moc si uvědomíme až teprve tehdy, když o všechno přijdeme.

Léčba zabere. Operace se vydaří a já po roce na chemo, plešatá, bez jediného chlupu, dostanu druhou šanci žít. Chodící mrtvola, která vypadá, že se nedožije rána. Kruhy pod očima a propadlé tváře, ale budu šťastná, protože teď už vím, že necouvnu. Že strach je jen malý ufňukaný hajzlík, který mi našeptává co všechno se může stát, ale nestane. Že řeči o tom, že všechno je jen v mojí hlavě byly pravda. Že není větší démon, než já sama a že to jediné, co mě brzdí v tom roztáhnout křídla, je moje vlastní myšlení. Kdybych tehdy neprožila to peklo, kdybych nebyla nucená sáhnout na dno svých sil, kdybych nezačala uvažovat o tom že sebevražda by bylo vysvobození, nikdy bych nežila tak skvělý život jako dnes.

Za pár dní přijdu za svojí přítelkyní a všechno jí řeknu. Že miluju ten holčičí svět a že bez něj nemůžu být. A budu mít neuvěřitelné štěstí, protože pro tu mojí ženu, která mě držela celou léčbu, která mě viděla v těch nejhorších situacích, bude tahle informace vlastně jen malou překážkou se kterou se vypořádá raz dva. A pak vyrazíme na nákupy, naučí mě jak se líčit, a to jak být ještě hezčí. Nakoupím spoustu dámského oblečení a tentokrát ho budu kupovat pro sebe. A za pár měsíců, poznám další kámošky, co jsou na tom stejně jako já. Začnu se s nimi vídat a jednoho dne vyrazíme ven. Nejdřív do klubu, kde je jsou další transky, a možná jednou i jen tak ven mezi lidi. Poznám hrozně moc holek jako já, objevím spoustu světů, které jsem si celý život upírala. Během jednoho roku zažiju víc, než to co za těch dvacet sedm let, které jsem se bála.

Všechno tohle zažiju, vím to, ale o tom až zase příště. Teď tu ležím, koukám na tu červenou látku, která mě pomalu po kapkách teče do žíly a vím, že moje klec je stejně červená. A přesto, že je mi s každou další kapkou hůř, je mi vlastně s každou další líp. Protože už se nikdy nebudu bát.