S koncem roku máme tendenci bilancovat, co se událo za rok minulý a co bychom rádi aby se událo v tom roce budoucím. Dáváme si předsevzetí, která často vydrží pár dní, plánujeme co všechno změníme, a ohlížíme se za tím, co jsme zvládli a nezvládli. Někteří z nás přestávají kouřit, jiní s příchodem roku kupují permanentku do posilovny. I když samozřejmě vím, že příchodem nového roku se vlastně nic zásadního nezmění, a že pokud chci něčeho dosáhnout musím začít ideálně hned a ne čekat až do nějakého magického data, může být přeci jen to datum začínající dvěma jedničkami příležitost k tomu, bouchnout do stolu a říct si tak a teď! Vždyť i numerologie udává číslo 1 jako počátek něčeho nového, jako zrození, a zároveň jako sílu a cílevědomost. Kouřit asi nepřestanu a permanentku do posilovny také nekoupím, ale nějaké srovnání toho co bylo, by se možná hodilo. A tak si tu dovolím trochu zavzpomínat a ohlédnout se za uplynulým rokem.

Rok se čtyřkou na konci pro mě nezačal nejlépe. Trval přesně dva dny když jsem se dozvěděla, že nás navždy opustil můj strýc, který prohrál boj s velmi rychlou nemocí. Tak rychlou, že ještě o vánocích nikdo netušil, že na nový rok už tu s námi nebude. ‚‚Romanko, v životě nikdy nevíš dne ani hodiny.“ Proběhlo mi hlavou, tak jako vždycky, když někde potkám tu paní, která s sebou nosí kosu. Važme si života, dokud ho máme. A dojme ho jak dojnou krávu, co to jen jde! A tak si zase říkám, že se nesmím bát, že se musím svým strachům postavit, protože se jednou může stát, že už nebude čas na to je pokořit.

A hned v březnu mě doběhne první tvrdá zkouška mého strachu. Po asi 14 letech, tedy od doby kdy mi bylo 15, musím sednout do letadla. Do té kovové rakve, které se k smrti bojím, a i když chápu fyzikální zákony vztlaku, stejně mi přijde nesmyslné, že něco tak těžkého, vážícího tolik tun se může vznášet ve vzduchu. Letím do Anglie, let trvá hodinu a půl a jsem z toho naprosto vyřízená. Mám pocit, že každou minutou musím zemřít. Nejhorší je, že za dva dny budu muset letět zpátky a tedy znovu nastoupit do téhle obludnosti. Nenávidím létání. Po přistání v Praze jsem sice ráda že jsem se tomu strachu postavila a nepo.. se z toho, ale tak nějak si říkám, že na dalších 14 let tenhle zážitek oželím. To ještě netuším, že si za půl roku tuhle cestu zopakuji.

Za odměnu a za svojí statečnost v letadle si v dubnu zorganizuju naší první úchyláckou chatu. U jedné známé, která má malinkatý penzion v horách se sjede příjemná parta, pijeme, grilujeme, blbneme. Zajdeme i na procházku, což je pro mě zas něco trochu nového, v dámském mezi lidmi. Sice na malém městě a lidí potkáme jen pár, ale i tak. Konečně jsem dokázala vyjít normálně ven jako holka. Pravda, mám s sebou kamarádky, protože bez nich bych odvahu hledala déle, ale jsem venku. A je to moc fajn, svět je zas na chvíli můj a zase jsem něco sama v sobě překonala.

Po letech se také odhodlám vyřešit své značně zanedbané a chemoterapií zničené zuby. Zubařů se bojím podobně jako letadel. Moje zubařka je stará škola, všechno bez injekce, a já tohle rozhodnutí odkládám už nějaký ten měsíc, protože se mi do toho prostě nechce, ale zároveň mě trápí to jak vypadám. Začátkem roku ale zubařka odejde do důchodu a já tak musím najít nového zubaře. Našla jsem. Dokonce takového, který nejen že chodí do práce protože musí, ale práce ho baví a dělá jí rád. Pravda stojí to nějakou tu zlatku, ale návštěvy jsou v klidu, netrpím bez umrtvení a doktor je nejen příjemný ale i šikovný. A tak koncem roku se konečně můžu na fotkách i usmát, aniž bych se styděla ukázat svůj úsměv. Je to po těch letech docela úleva, konečně si zase připadám trochu krásnější a taky silnější, protože tohle jsem odkládala opravdu dlouho.

V září zopakujeme naše výjezdní zasedání na naší úchylácké chatě, včetně další procházky. Už se ani tolik nebojím. Vždyť poprvé to bylo fajn a tak si jí vlastně i užívám. Uděláme si hezké fotky v parku i když lidi trochu koukají, ale to možná proto, že kamarádka jde v úboru služky. ‚‚No a co,“ říkám si.

V říjnu znovu sedám do letadla. Tentokrát už jsem ale docela v pohodě. Pravda, musím se trochu přiopít, abych zvládla start, ale už nemám ten vnitřní pocit, že musím každou následující minutu umřít. Koncem října pak s holkama podnikneme ještě jeden mejdánek a při té příležitosti dokonce i výlet po Praze. Byť krátký, je to zas něco nového. V dámském mezi lidmi. Mezi hodně lidmi. Ze začátku mi buší srdce a tělo pumpuje adrenalin a nakonec se uklidním a výlet si užiju, baví mě to. Dokonce jdeme jako holky shopovat i do nákupáku. Pro mě do té doby nemyslitelná záležitost, ale mám s sebou holky, což mi dodává odvahu a další z mých fóbií je alespoň pro tentokrát pokořena.

Během roku, už nevím kdy přesně, jsem začala chodit s nalakovanými nehty běžně i jako kluk, mezi kamarády, do práce a i rodina si zvykla, že ten jejich mladej je trochu divnej. Už je mi jedno co mi na to kdo řekne, přes to, že jsem to nedávno ještě strašně řešila a bála se reakce okolí.

S jedním strachem se ale přece musím naučit žít. Ten nejde pokořit a asi nikdy nezmizí. Objevuje se vždy, když jdu na kontrolu k mému onkologovi. Překonala jsem ho už mockrát, ale stejně se vrací. S každou další kontrolou je zpátky. Možná je ale dobře že tu je, připomíná mi totiž, jak malé jsou proti němu ostatní obavy. Že létání je normální, že zubař nemusí být sadista a že oblečení nemá gender.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, co všechno se stane, asi bych nevěřila. A až teď když to píšu, mi dochází, kolik jsem toho zvládla. Přemýšlím, zda si to samé budu říkat i za rok. Co všechno budu překonávat a co mě ještě čeká. I přes to že postupně škrtám věci na svém bucket listu, stále jich spoustu zbývá, které musím stihnout, než přijde ta černá dáma s kosou. Protože jak říká jedno z nejpravdivějších přísloví; když nejde o život, jde o hovno!

Tak šťastný nový rok, bez strachů a bez obav.