Poprvé… Ano, všechno je jednou poprvé. Ale někdy je poprvé sakra těžké. Naše první krůčky byly těžké, i když si je nepamatujeme. Některá poprvé jsou lehčí a některá těžší. Pro mě bylo těžké, ve svých asi 13 letech, poprvé políbit ženu. Bylo pro mě těžké, asi v mých 23 letech, poprvé políbit muže. Poprvé jsou možná více těžší než lehčí. Jedno z velmi těžkých poprvé pro mě bylo, ukázat se před někým jako holka. A ještě o malinko těžší pro mě bylo, poprvé ukázat se nejen transce, ale celé společnosti. Byť šlo o společnost velmi tolerantní, kde je transka brána jako něco běžného. Ach, ta poprvé.
Moje nejtěžší poprvé ale bylo přiznat se přítelkyni, že jsem transka. Přiznat se někomu, na kom vám opravdu záleží bylo pro mě to nejtěžší v životě. Přes to, že to proběhlo vlastně úplně v klidu, jsem k tomu sbírala odvahu vlastně celá léta. Mám ohromné štěstí, že mám přítelkyni takovou jakou mám. Sice nemá stejný zápal pro můj crossdressing jako já, ale aspoň jí nevadí, když si zablbnu někde jinde, když už doma nemůžu. Svým způsobem je pro mě anděl. Ukažte mi jinou takovou, která svému muži pomůže vybrat make-up, která oblečení nadměrné velikosti nejprve nechá svého muže vyzkoušet, zda by mu to nepadlo, a až potom jej dá na charitu a která svému drahému s láskou nalakuje nehty, třeba na růžovo a ještě se bude rozčilovat, že jí to na tom malíčku dneska trochu ujelo.
Na druhou stranu na některá poprvé jsem doteď odvahu nesebrala. Dodnes jsem o svojí ženské stránce neřekla třeba rodičům, i když jak se znám, i tam to jednou přijde. Přesto, že si nedokážu představit ten rozhovor ve stylu: „Ahoj mami, máš doma nejen pohledného syna, ale snad i poměrně půvabnou dceru.“ vím tak nějak, že k tomu jednoho dne bude muset dojít. Nějak nevím, zda bude lepší to nejprve provařit u svého táty, který je flegmouš jak se patří, a pravděpodobně mi na to neřekne nic víc než: „Hmm“, nebo to naplno vypálit před mou mámou, která propadla víře a pravděpodobně jí tím přivodím infarkt, protože v Bibli nenakládají s transkama úplně nejlíp. Tak či tak, jiná už nebudu a budou to muset přijmout, a je jen na mě kdy nastřádám dostatek odvahy na to jim to říct.
Jsou poprvé, která neplánujete, i když o nich tušíte. Jako třeba že se neplánovaně vyoutujete před kámoškou. V mém případě byla kámoška skvělá. Vzala to, dojela do klubu se na mě podívat a dokonce mi přivezla jako dárek dvě dámské rtěnky. Nádhera! Pak jsou ale poprvé, která přijdou tak nečekaně, že nemáte čas na to sbírat odvahu. Jako třeba když v klubu, který je zaměřený na BDSM lidi (transky tolerovány), potkáte kolegu z práce. A teď co? Jak říká jedna moje kamarádka: vlastně co řešit? Oba jste ve stejném průseru, protože oba jste v tom divným klubu. Asi něco jako když se potkáte na swingers párty se sousedem. A jak říká jedno z nejpravdivějších přísloví: Důležitý je se z toho neposrat. Nakonec jsme pokecali a já jenom doufám, že z toho v práci nebude haló a že frajer umí držet jazyk za zuby, protože v tak homofóbním prostředí moc dlouho nepřežiju. Vlastně si teď říkám, zda by nebylo vhodné rovnou přijít třeba s nalakovanýma nehtama, že bych je aspoň částečně připravila na to, že ten mladej kolega je divnej. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že kolega z práce bude vědět o mý třináctý komnatě, tak řeknu že to není možný, protože bych to přece nikomu neřekla. Přece bych nešla do toho klubu ne, když mě tam může někdo potkat.
Jenže kdysi jeden člověk řekl, že svět na nikoho nečeká a patří těm, co se neposerou. A tak dneska chodím s nalakovanýma nehtama a podprdou i na nákup a myslím, že to nebude dlouho trvat a do toho Kauflandu vlezu v šatech a s parukou. Bude to zase jednou poprvé těžký, a pak tam už nebudu chodit jinak. Svět totiž patří těm co se neposerou.
Svět patří těm, co se neposerou
Charles Bukowski