Bylo, nebylo jedno krásné páteční odpoledne. A já před sebou měla další, pro mě těžkou, zkoušku. Vyrazit ven jako holka, ovšem mezi naprosto normální lidi. Samozřejmě ne sama, protože jsem malá posera, co se transkování týká. Byť jsem venku mezi obyčejnými smrtelníky párkrát byla, vždycky to byla cesta na nějakou fetišáckou akci, nebo někam, kde se tak nějak počítá s tím, že se tam může objevit chlap v dámském oblečení. Tentokrát mě ale kamarádka (taky transka) vytáhla na zcela normální koncert, pro mě do té doby neznámé kapely. „Uvidíš, že to bude to prča, a užijeme si to,“ říkala. A nelhala.

Jít mezi vanilky, jen tak, to je pro mě opravdu těžké. Jednak se bojím, na koho všechno můžu narazit a za druhé mezi normálními nikdy nevíte, zda nenarazíte na někoho, kdo není tak tolerantní jako bývají lidé v různých úchyláckých klubech. Ale co, jdu přece s kámoškou, hecnu to. Navíc kapela se s kámoškou zná, takže by neměl být problém.

Už před dveřmi potkáváme lidi, kteří na nás koukají se zvýšeným zájmem. Není to vůbec příjemné. Neznám to. Běžně na mě takhle lidé nezírají a já vlastně nevím, zda je to pro to, že vypadám tak blbě a nebo pro to, že vypadám tak dobře. Snažím se odhadnout v jejich očích, zda oceňují mou odvahu a nebo se pohoršují na tím, že už i tady člověk potká ty rádoby holky. Ale i přes mou snahu tohle nějak vyčíst z jejich očí zjišťuji, že pohledem se nedozvím vůbec nic. Usadíme se na baru a kamoška mě uklidňuje, že je přece všechno v pořádku. Na otázku barmanky, co že ráčíme popíjet, objednávám dvojku červeného, s vidinou toho že svůj strach uvolním alkoholem. První dvojku vyžahnu tak rychle, že to vypadá že ten strach chci regulérně utopit. A aby toho nebylo málo, při letmém pohledu, přes ne příliš velký bar, vidím jak u vedlejšího stolu, sedí kolega z práce a povídá si s dvěma kamarády. V ten moment jsem na infarkt a neomdlím jen proto, aby si mě náhodou nevšiml, když by mě ostatní začali křísit.

Další dvojka vína mě malinko uklidňuje, navíc zjišťuji že i při očním kontaktu, kolega nemá ani páru kdo jsem. Kouzlo s parukou funguje. Ne nadarmo mi má drahá polovička vždycky říká: „Zvládnu tě i nalíčenýho, ale jak si vezmeš paruku, jsi někdo úplně jiný.“ Postupně se za námi zastavují holky z kapely, pozdravit mojí kámošku. Jsou strašně milé a evidentně s námi nejen nemají problém, naopak jsou rádi, že konečně kámoška přišla jako holka a ne jako kluk a že dotáhla mě, jim evidentně taky nevadí. Je to moc milé. Pohledy ostatních už mi vlastně nejen nevadí, ale přistihnu se, že si je začínám užívat. Když někdo zírá, zírám na něj taky a on to po chvilce vzdá. Možná ze strachu z interakce s někým jako jsem já. Zakecáme se i s maminkou jedné z účinkujících. To je pro mě naprosto nádherný moment, kdy na naší holčičí hru přistupuje i paní o generaci starší, u které mám většinou zkušenost, že moje transkování moc nechápe. Jen na začátku se sekne v rodu a osloví mě jako muže, aby se hned v následující vteřině omluvila a opravila. Tahle tolerance od starších je vážně skvělá a já si uvědomuji, že to není problém generační, ale tak jako všechno je to prostě o lidech.

Když holky začnou hrát, pomalinku začínáme trsat. Nejdřív pomalu a nakonec víc a víc. Víno zabralo a já mám chuť tancovat. Kapela je skvělá, má spoustu coverů známých songů s vtipnými texty a já si začínám užívat koncert naplno. Nakonec trsáme přímo u pódia a mě začíná být úplně jedno jestli na mě někdo kouká nebo ne. Prostě si užívám ten moment. Pro mě docela překvapivě dokážu trsat i na podpatcích, byť pravda, ne úplně vysokých. Ze mě se během večera stává nová fanynka téhle skvělé kapely. Když se pak potkám s holčinou, která mi pochválí boty, cítím se skvěle. Odcházíme až když koncert opravdu končí a už není na co tančit.

Jsem plná zážitků i když jsem vlastně jen protancovala večer na koncertu jedné punkové kapely. Několikrát opakuji kámošce, že na příští koncík musíme jít zas. Ne každá akce asi může dopadnout tak dobře jako dnes, ale tady se to povedlo náramně. Nejen, že jsem si to užila, jsem plná sebevědomí, jsem hrdá na to, že jsem do toho šla, i když mě na začátku vedla kamarádka za ruku jako vykulenou školačku do první třídy. Možná malý krůček pro Romanu, ale obrovský skok pro moje sebevědomí.

2 komentářů